Návštěva divadla

Teď jen krátce a kulturně...
V pátek 22. 2. 2008 jsme se zúčastnili krásného divadelní představení Cikáni jdou do nebe v divadle Brno. Každému doporučuji. Báječně jsme viděli ze 4. řady, ale trošku nám vadilo, že herci v rolích cikánů docela dost a živě kouří, tak nám mírně slzely oči a decentně jsme se přidušovali. Radka s Mirkem, ale seděli v řadě 7., kde po kouři již nebylo ani čucha.
Jinak paráda, hudba, tanec, herecké výkony perfektní, kdo chce vědět víc, mrkněte se na stránky Městského divadla Brno.
Předtím jsme si dali dobrou večeři a to jsou fotečky z restaurace.
Moc děkujeme Radce a Mirkovi za bezva zážitky!

Prácička prádelnička a Pitypačka

V dnešním okénku se asi nic moudrého ani poučného nikdo ode mě nedoví. Snad jen mé stále se opakující "nikdy neopravujte" nyní již doplněné o prohlášení - naprosto stačí zahradní domek, který koupíte v celku u OBI a vedle něj budka Toi-Toi, případně vše doplněné o studnu či kohoutek v blízkém okolí.
Opět jsme ve fázi, kdy po roce - spíše po chvilce od podkroví - nutím mého manžela, kterému stále neubývají síly a chuť pracovat, za což jej obdivuji velice, doopravovat naše milé bydlení.
Vše provádí s úsměvem (nejsem si jistá zda se nejedná o zoufalý).

Než přijde kapitola - zařizování bytu podle feng-shui - na niž se moc těšte. Je tu kapitola, čurbes nekonečný, malta, spárovačka, prach z řezání obkladů naprosto všude.
Když již je vše jaksepatří rozmrcasené, pračka stojí v hale, kartáč, který zrovna potřebujete, jste výborně schovali až dospodu těch všech hromad,

začnete nabývat pocitu, jak vše přibývá báječně - původně jste si sice mysleli, že za týden bude i vylíčeno a tohle je stav za 10 dnů pilné práce Kamila, ale vůbec Vám to nevadí a každý den vesele a znovu umýváte tu praštěnou dlažbu, kdy vám z rukou už odpadávají kusy zeschlého masa a ani ta nejměsíčkovější indulona to nenapraví.Stále však - jak již posledních 7 i snad více let, doufáte, že jednoho dne přijde vytoužený konec.
Proto se nebojíte a do všeho tohoto mumraje začnete vyklízet skříně v pokoji, kde míníte zbudovat pokoj dětský. U toho třídíte oblečení na použitelné, darovávací, dědící, kontejnerové, pálící. Snažíte se vnést do hromad určitý systém, který vám v následných dnech nebude bránit se sem tam obléct do práce, případně do společnosti či pyžama. Systém selhává již první den zavedení, kdy při lovení lehčího typu košilky - už nemrzne, nechce se vám lézt do flanelového pyžama, které jste prozíravě nechali nahoře, se celé hromady kladou k zemi, pro jistotu se vám pod ně připlete kočička, kterou to hrozně baví a jež dokáže, poslední kousky prádla, které zůstaly ještě složeny svými hravými pacičkami převést během 5 čičosekund v nevzhledné koule.

Slavíte vítězství z vylovení kočičky a už už si začínáte plánovat, jak to krásně všechno vymalujete.

Vidíte, že manžel se dále usmívá, proto tímto povzbuzena, vrháte se do dalších super prací.

Zkusíte uklidit třeba kuchyň, dokonce si troufnete mahagonový výše zobrazený stůl stříknout Prontem a naleštit a to ještě zdaleka netušíte, jak se budete moc radovat, až vám na tomto jídelním stole manžel začne opravovat flexu z níž odpadávají kusy bílého prachu, ale znáte to: "Kde jinde by to jako měl dělat?"
Takže zatím dobrou noc, opravám všeho druhu a pracovitým manželům třikrát hurá!

Ufon na svém místě

Zdravím z prázdninování, které jsem jaksi celý týden opět prožila ve škole a ač jsem se tomu velmi bránila, tak jsem v zařízení pobývala i ve čtvrtek. Říkejme mu klidně osudný, protože jsem se opět přešvědčila, čím větší firma, tím větší asi i osudové chyby, holt, ale kdo by Vám jinak dodával do školy elektřinu než velká firma.
Takže se hezky posaďte a začtěte do příběhu, který opět napsal sám život jedné příspěvkové organizace.
Celý týden, co jsem pobývala ve škole se mi zdálo, že stále zapíná záložní zdroj u serveru, problikávají zářivky a žárovky, vypadává internet. Trochu jsem se uklidňovala, že se jedná o mé tiky očí, ale ve středu raději můj manžel zavolal kamarádovi elektrikáři soukromníkovi. I když se většinou všech oprav a akcí účastním (čištění okapů, kydání hnoje na zahrádku aj.) výjimečně - nebylo mi dobře - jsem nešla hledět, kdo kterou pojistkou kde kroutí a co s ní dělá.
Až bylo všechno ve středu provedeno, blikání přestalo a manžel přivezl elektrikáře k nám domů - ten - jistě již po vícerých obdobných zkušenostech - mi začal podrobně vysvětlovat, co kde udělal a jak. S tím, že kontaktuje ty naše slavné dodavatele, aby přijeli jejich technici a dodělali, co on již nemůže.
Musím přiznat, že v dané chvíli jsem si myslela něco - proč mi to zas všechno vykládáš a dáváš mi tu blbou spálenou pojistku do ruky, teprve později jsem ocenila prozíravost jeho jednání.

Přišel čtvrtek - den, který jsem chtěla být už doma, tím více mě štvalo, že zase jdu do práce. Ale nevadí, čekalo mě spousta dobrodružství. Nejprve jsem odbavila horu papírů, pak si něco objednala na poště, která mi to stejně nepřivezla, tím pádem jsem druhou horu papírů nemohla dokončit, napodepisovala jsem doslova asi 100 dokladů mojí účetní a začínala řešit rozpočet - když v tom - ťuky ťuk - pán od firmy, říkejme jí třeba Ufon - dodavatel elektřiny.
- Paní - která je ta vaše elektrická budka (u školy stojí totiž jen jedna, tak je to těžké poznat)
Pokorně jsem tedy šla, ukázala
- Paní - ale v tady všechno jde. - Vysvětlila jsem, že momentálně všechno jde, ale je nutné - ááá - teď jsem si vzpomněla co mi vše včera můj milý soukromník vysvětlil - tak jsem hned zamachrovala - vyměnit to pouzdýrko od spálené pojistky
- Paní - aha - a která ta pojistka to byla?
- Což už začínám chytat na drc - a vysvětluji, že ač jsem ředitelka školy, opravdu nevím o každé pojistce, kterou kdo kde vymění a pokud bych mohla doporučit, tak jistě pán se svými zkušenostmi může vzít nějaký přístroj či zvážit pohledem a zjistit, která pojistka je vyměněná, případně mu to půjdu zkusti odhadnout já, nová pojistka je totiž trochu bělejší než stará.
- Ufon odchází mírně podrážděně pracovat
- Za chvíli v ředitelně, tak paní, já jsem tu pojistku našel (neuvěřitelné), ale to pouzdro jsem nevyměnil, protože to se už teď takhle nedělá, musí se vyměnit celý panel. To přijdou jiní chlapi a udělají to.
- Já - přísně - hlavně doufám, že za to nebudeme nic platit!!!
- Ne, ne, paní nebojte se, já to tam nějak dobře napíšu.
- No díky za to. Těším se na další návštěvu, nahlaste ji, prosím, předem, termín v době, kdy nebudu nic dělat, abych Vám mohla ukazovat, kterou pojistku máte vyměnit. Ale vlastně - teď to bude fuk - panel je tam jen jeden.

Jen si tak hodinku zdřímnout...

Ráda bych všechny upozornila, že následující příhodu zvěřejňuji s laskavým svolením mého manžela, za což mu moc děkuji!
Představte si takové milé - včerejší - pondělní odpoledne. Plán domácích prací je asi následující - já příchozivší ze školy s touhou si zdřímnout, poté hodinku žehlit a pak jít na zastupitelstvo. Kamil - můj manžel, pracovitější než já - připraven obkládat prádelnu.
14.50
Eva - Kamile, opravdu už nechceš nic k té prádelce? Přenést? Zkonzultovat?
Kamil - Ne, v klidu si běž lehnout.
14.56 ulehám, vím to přesně, natahuji si budík a stavím ho do úrovně očí
15.00 začínám číst knihu
15.10 oči se mi klíží
Kamil začíná nosit po částech (asi na osmkrát) materiál do prádelny, chodí přes farncouzské dveře, které pokaždé s bouchnutím přivře či otevře. Než oči zavřu, tážu se, proč nechodí přes zadní dveře, je to asi o 20 metrů blíž. Je mi odpovězeno, že je tam hrozný čurbes (šroubováky, kufry, vrtačky aj. průběžně celou zimu odkládané). Chápu oči přivírám. Přípravy pokračují, jde ještě čtyřikrát - nelze nepočítat práskání francouzských dveří. Vyletím a důrazně se táži, zda by opravdu nešlo chodit zadem.
15.20 Kamil započíná úklid zádveří, průběžně mu padá židle, kufr a jiné. Často se mu dveře od prádelny srazí se dveřmi od zadu.
15.30 Snažím se stále usnout. Kamil si pouští rádio. Přichází se zeptat, zda obkladačka nepodstatná může být na místě ještě nepodstatnějším. Můj zuřivý pohled je asi zcela výmluvný, odchází.
15.32 Kamil - Evi, nechci Tě rušit, ale jedu do Plumlova pro lepidlo (minulý týden jsem se v Prostějově tázala, zda máme doma lepidla dost, jistě, prý jsme měli), zazuřím a lehám.
15.40 Usínám. Zvonek. Vyletím. Otvírám okno - holky pro klíče od tělocvičny. Je jim jasné, která bije, hrozně se omlouvají. Vydávám klíče, které - být můj manžel doma - ne v Plumlově - by vydal sám.
15.45 Ulehám, asi už ani neusínám. Vztek se mnou lomcuje.
15.50 Vrací se Kamil z Plumlova, protůruje auto při vjezdu, práskne dveřmi předními, mrskne dalšími, žuchne pytel lepidla na zem a začne vyklízet prádelnu, pustí si hlasitě rádio, dveře nezavře.
15.56 Zvoní mnou natočený budík.
Začínám žehlit, odcházím na zastupitelstvo a vracím se v 20,00.
Prostě - není nad to si hodinku zdřímnout!