Čas radosti je tu...Ester má dnes 2 roky

Asi jak Halina

Ráda bych dnes, když asi po sto letech vykouklo sluníčko sršela optimismem, ale jaksi mi to nejde. Tak si budu trošku stěžovat nebo konstatovat, tak trochu jak Halina Pawlowská. Jen to asi nebude na tloušťku, ale na to, jak nic nestíhám a tak. Možná to nějak souvisí a kdo je učitel, tak mi jistě dá za pravdu, s koncem školního roku. Takže to vezmu asi výčtem: ráno se mi nechce vstávat, nechce jíst, ruce se mi třesou, požiju rozpustné magnezium, které mi nechutná, nechce se mi jít do práce pěšky, zmoknu, nechce se mi sušit, nechce se mi úřadovat, někdy se mi taky trochu nechce učit, napomínat stále děti, že stále vykřikují, nezdraví, vše jim padá, mají na lavici nepořádek, nechtějí jíst svačiny ani obědy, nechtějí dělat to, co právě mají, nechce se mi doma uklízet a už vůbec žehlit a vařit, nemám sílu objednat pár věcí přes internet, nedokážu se učit angličtinu, těžko se mi pomáhá s učením Kamilovi, nemluvě pak o nějaké veselé partnerské komunikaci, poslední síly vymačkávám na hraní si s Ester, která mi to svým humorem vrací, ale někdy už nemám sílu ani na to, tahám ji z posledních sil z vany, když společně s ní hladová usínám, tak nemám sílu jít se najíst, tak raděj vydržím kručení v břiše, ještěže jsem se umyla a vyčistila si zuby, noc, štve mě, že se mi shrnuje ovčí podložka, ale nebudu ji rovnat, raděj to vydržím, za chvíli bude ráno, tak snad bude líp. Tááák a teď se tohle vše uvnitř nějak tak pere s tím, že v knize Koncept kontinua píšou, že indiáni se radují z každého dne, z každé činnosti, kterou mohou dělat. Tak jaktože se neraduji???, když chci??? A proč mi nejde se radovat jen tak bezstarostně jako zamlada??? Kdyby náhodou někdo z Vás měl nějaký recept, jak se z těchto stavů dostat, tak mi písněte, budu potěšena. Protože jsme jinak všichni zdraví, máme se dobře, trávíme čas společně, fakt jsem hrozná...možná pomohou speciální brýle, ale růžové neměli..